THE CURE - Songs Of A Lost World
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Typickým příkladem kapely, jejíž úspěch nezávisí ani tak na muzice, jako spíše na všech ostatních okolnostech, jsou američtí SLIPKNOT. Předchozí deska „Iowa“ (2001) sbírala prodejní vavříny a kladné recenze po celém světě. Ve svém výsledku přinesla poměrně tuctový, nabouchaný brutální metal, jenže masivní reklama a stylizace do hororových masek dodala této skupině auru výjimečnosti a prodejní výsledek na sebe nenechal dlouho čekat. Minimálně napodobit tento úspěch už však nebude tak jednoduché, což si kapela zřejmě uvědomovala a s novou nahrávku si dala řádně načas.
Už první tóny úvodní „Prelude 3.0“ naznačují výrazné změny v hudebním výrazivu SLIPKNOT. Pomalá, uvolněná a slušně vygradovaná skladba spíše rockového vyznění, slibuje mnohé. Hned v následující „The Blister Exists“ jsou to už však staří známí SLIPKNOT s jejich přímočarou agresivitou. Oproti minulosti však značně ubylo „sypaných“ pasáží a kapela tentokráte více než s death metalem koketuje s hardcore vlivy. Jak již bylo řečeno, rozjezd alba je velmi slibný a postupně je ke slyšení několik opravdu velmi dobrých skladeb, z nichž čtvrtá „Duality“ už úspěšně bojuje i v hitparádách (v době psaní této recenze vedla například žebříček na Stanici Óčko). Pominu-li fakt, že SLIPKNOT takříkajíc hudebně berou, kde se dá, musím uznat, že vlivy méně úspěšnějších, zato však kvalitnějších kapel dokáží umě vkomponovat a výsledek nemusí být nakonec až tak špatný.
Bohužel se však postupem času začínají naplno projevovat nedostatky takovéhoto postupu. Další a další písně se slévají v jednolitý stereotypní celek a desku tak sráží do hlubokého bahna průměru. „Vol. 3“ trpí typickým neduhem kapel vydávajících svá alba u major labelů. Jelikož bylo čekání na novinku tak dlouhé, muselo se na ni vecpat co nejvíce skladeb (v našem případě 14). Nic proti, ale pokud kvantita nejde ruku v ruce s kvalitou, konečný produkt nelze hodnotit jako dobrý. Taktéž jsem nepochopil, proč sestavu SLIPKNOT tvoří 9 členů (z toho 2 perkusionisté), resp. co tam tolik lidí dělá, protože z nahrávky mám pocit, že tohle by bez potíží zahrála i klasická 4-členná sestava. Jedinou výtku nelze mít ke zvuku a produkci, ale to se u podobných nahrávek předpokládá už automaticky, navíc jméno producenta Ricka Rubina je už samo o sobě zárukou kvality.
Komu tedy „Vol. 3“ doporučit? Těžko říct. Ani v nejmenším nepochybuji o tom, že si najde, resp. v této chvíli už jistě našlo, dostatek fanoušků a nic na tom nezmění ani moje výtky. Hledáte-li však něco víc, než jen album s většinou průměrnými skladbami, místy prvoplánovou hudební agresí a důrazem kladeným na image a propagaci, asi se budete muset poohlédnout někde jinde.
Vcelku průměrný materiál mísící v sobě vlivy hardcoru, metalu a rocku. V tomto případě zcela jednoznačně vítězí image nad hudbou.
5,5 / 10
Corey #8
- vokály
Mick #7
- kytara
Sid #0
- turntables
Shawn #6
- perkuse
Paul #2
- basa
Joey #1
- bicí
Chris #3
- perkuse
James #4
- kytara
Craig #5
- samply
1. Prelude 3.0
2. The Blister Exists
3. Three Nil
4. Duality
5. Opium of The People
6. Circle
7. Welcome
8. Vermilion
9. Pulse of The Maggots
10. Before I Forget
11. Vermilion Pt. 2
12. The Nameless
13. The Virus of Life
14. Danger - Keep Away
All Hope Is Gone (2008)
Vol 3: (The Subliminal Verses) (2004)
Welcome to Our Neighborhood (DVD) (2003)
Disasterpieces (DVD/VHS) (2002)
Iowa (2001)
Slipknot (1999)
Mate.Feed.Kill.Repeat. (1996)
Vydáno: 2004
Vydavatel: Roadrunner Records
Stopáž: 60:16
Produkce: Rick Rubin
Studio: více studií v LA (USA)
Žiadna katastrofa sa nekoná. SLIPKNOT nahrali možno ešte vyváženejšie dielko v porovnaní s oboma dlhohrajúcimi predchodcami, ktoré zhruba po dvoch tretinách hracieho času tak trochu strácali ťah a nápady. Odvážny krok k väčšiemu množstvu melódií v hudbe i miestami skutočne skvelých refrénoch na spôsob „Left Behind“ možno hodnotiť jedine pozitívne. Na druhej strane úvodné skladby predstavia hneď niekoľko ďaleko najtvrdších momentov za posledné roky. Legendárny podivín Rick Rubin nasmeroval SLIPKNOT k oveľa väčšej hĺbke a detailnosti zvuku i hudby samotnej.
A k vyššie uvedenej tvrdej recenzii:
Za úspechom SLIPKNOT ani zďaleka nestojí prázdna nafúkaná reklamná bublina. Predovšetkým hudba spolu so solídnymi osobnými textami s ktorými sa je ľahko stotožniť (skôr preto našli SLIPKNOT odozvu aj u toľko nenávidených nielen US teenagerov) a ktoré dôsledne opodstatňujú zvolený teatrálny image.
Meškanie „Vol.3“ spôsobili predovšetkým tradičné rock ‘n’ rollové problémy – drogové aférky, nezhody medzi jednotlivými postavami cirkusu SLIPKNOT, bočné projekty, ktoré potom výrazne oddialili prípravu nového materiálu.
Ak existuje niečo také ako progresívny nu-metal, hrajú ho práve SLIPKNOT. V živote každého hudobného štýlu sa skôr či neskôr dostavia smrteľné kŕče - moment, keď sa oddeľuje zrno od pliev, čas, keď zostávajú na bojovom poli iba víťazi. Šialená deviatka z Iowy k nim bezpochyby patrí.
Za asistencie mienkotvorného producenta Ricka Rubina dokázali SLIPKNOT nahrať v strašidelnej Houdiniho vile v Los Angeles jedno z najsilnejších hudobných diel roku 2004. Temný, depresívny závoj, ktorý zahaľoval predchádzajúce albumy, je na "Vol. 3" presvetlený zaujímavými a pre túto kapelu viac ako nezvyčajnými momentami - len si vypočujte hudbou šesťdesiatych a sedemdesiatych rokov ovplyvnené balady "Circle" a "Vermilion Pt. 2". Niečo také som od týchto pánov naozaj nečakal. Je úplne jasné, že účinkovanie v bočných projektoch STONE SOUR a MURDERDOLLS malo na kreatívne jadro kapely blahodárny účinok.
Kým sa sa budú puberťáci vytešovať z kvalitných songov typu "Duality", "Vermilion" či "Pulse of the Maggots", nemusíme mať o budúcnosť tvrdej rockovej hudby žiadne obavy.
Dávám 1, protože nižší nelze dát této americké sračce, která moc s metalem nemá společného...
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.
Faust a spol. tentokrát více přitlačili na pilu a natočili o poznání méně přátelskou desku. Více black metalu a méně zjemňujících prvků. I tak je materiál pěkně diversifikovaný, jen je méně přístupný a chybí mu ona zpěvnost, vzletnost a naléhavost.
Čistý death/doom. Špinavý, jeskynním marastem až po krk nasáklý. Ale také spíše jednoduchý, držící se jako klíště žánrových standardů bez nejmenší ochoty alespoň základně experimentovat. Co mu však nechybí, je tolik potřebná neotesanost a hrubozrnnost.
Nejvíce přístupná deska GAEREA. Portugalci sice stále preferují rychlá tempa, ale materiál zároveň různě zahlazují, kudrnatí a zjemňují. A vesele do něj integrují jeden post-metalový prvek za druhým. Black metal pro masy, nicméně velmi pěkně složený.
(Raw) blackmetalový projekt z pokojíčku se vším všudy. Tentokrát za materiálem stojí osoba pohlaví něžného. Slyším za tím trochu SATANIC WARMASTER, SARGEIST, ORDER OF NOSFERAT a nebo také WINTER LANTERN. Jednoduchá, leč dobře poslouchatelná deska.
Debutové album hardcore kapely, která je složena ze členů ve svém žánru vyhlášených švédských skupin OUTLAST a VICTIMS. Dvacet minut nekompromisního nátěru brousícího až do oblasti crustu.